Vítejte Fóra Ostatní Váš blog – fejeton, essay a denní bolestníček

This topic contains 0 replies, has 1 voice, and was last updated by  PETpremecek29 7 roků zpět.

Viewing 1 post (of 1 total)
  • Autor
    Příspěvky
  • #1137

    PETpremecek29
    Participant

    Úvaha – essay:

    Krásné a ošklivé, Like a Dislike

    Jeden můj kamarád k smrti nesnáší rajčata. A to až do té míry, že kdykoliv jsme spolu byli v hospodě a dostali rajče ke smaženému řízku, požádal mě, jestli bych mu rajče mohl odebrat a sníst sám. Já zase obzvlášť nemusím houby, zvlášť v hodně přírodní podobě. Jiný nemá rád sýr, další zase krupicovou kaši. Když odejdeme z oblasti jídla, přijdeme na to, že jeden má raději zelenou barvu a jiný zase upřednostní červenou. Někdo poslouchá operu a druhý má raději metal. Konečně, když přejdeme do naší oblasti, zatímco jeden je vanilka, druhý má rád pěkně povázané kluky, třetí zase dívky v krásných botách. Někdo z nás si oblíbil latex a druhý PVC. Nutno říci, že některé věci máte zřejmě přímo v genech. Tedy například to, jestli jste právě na ty holky nebo na kluky. Ale třeba kukly – ty už si musíte během života oblíbit sami.

    Co je to vlastně mít a nemít něco rád a jak taková záliba vzniká? Dostal bych Nobelovu cenu za to, kdyby se mi podařilo vysvětlit co je fetiš a jak vzniká. Pokusím se tedy alespoň vysvětlit, jak vzniká to, že nemáte rádi čočku na kyselo nebo knihy, které jsou vázané v červené kůži. Kolik je lidí, tolik je individuálních „lajků“ a „dislajků“, individuálních lásek a nenávistí nebo jen mírně zabarvených libostí či nelibostí. Vše, co máme nebo nemáme rádi, co nám působí libost i nelibost, je citovou záležitostí. Kdo nemá cit, necítí k ničemu nic, uvažuje jen pragmaticky jako stroj a dělá podle potřeby to, co je pro něj osobně více výhodné pro splnění jeho programu – k jeho přežití. Pokud nemáme mozkový úraz nebo vrozenou poruchu, každý „normální“ člověk má svět emocí, pocitů, libostí a nelibostí. Nejsem neurovědec, ikdyž bych jím možná rád byl, a nemohu proto podat složité vysvětlení z vědeckého hlediska. Jsem po mnoho let laik do umění a psychologie, hodně jsem o tom přemýšlel a četl. Dovolím si vám proto nabídnout svoji malou interpretaci a pár postřehů k tomuto tématu.

    Čočku na kyselo nemáte rádi například proto, že vám ji znechutili ve školní jídelně. Socialistické školní jídelny znechutily mnohým lidem mnoho jídel, když nad nimi, coby bezbrannými robátky stávala dominantní učitelka nebo vychovatelka z družiny a nutila je jíst, či jim přímo dlouhou lžičkou do krku rvala jakýsi hnus, který se zrovna nepovedl směně v kuchyni anebo se na něm ušetřilo jak to šlo. Stávala tam a strkala vám ho do krku tak dlouho, dokud jste nesnědli úplně všechen a případně nevylízali talíř. Tím nechci říci, že nutně všechna jídla v dané kantýně musela být nesnesitelná, ale tenhle daný druh jídla se jim prostě z nějakého důvodu permanentně nedařil. Když vám čočku udělali doma rodiče, úplně jiným způsobem, klidně jste ji snědli a dá se říci, že vám i chutnala. Přesto někde v mozku máte hluboceno uloženo, že když zaslechnete těch pět písmen Č*O*Č*K*A, obrátí se vám kdesi v podvědomí žaludek. V tom mozku máte totiž uložen ten okamžik, kdy jste jedli tu nejhnusnější ze všech čoček ve školní jídelně, kyselou, tvrdou a politou tím nejhorším margarínem, a následně jste se po ní doma pozvraceli. To, co vám udělá k obědu vaše mamka, tedy doměkka uvařenou a máslem politou čočku, se nejmenuje čočka. Je to nějaké dobré jídlo. Ale slovo „ČOČKA“ je vaší mysli (alespoň ve spojení s jídlem) navždy ztraceno. Moje matka se dodnes směje tomu, jak rozpačitou reakci ve mě vyvolá, že mi na návštěvě k obědu uvaří čočku. Nechápe to. Co může někomu vadit na dobře připravené čočce? Ikdybych jí to vysvětlil, nepochopila by to. A nepřestala by se tomu smát. Myslím, že slovem „ČOČKA“ by mě spolehlivě mohli mučit. Samozřejmě nechci tvrdit, že všechny školní jídelny v naší zemi neuměly uvařit dobrou čočku. V té naší to však opravdu neuměli, a já byl na to asi obzvlášť citlivý. Tomu prevítu v našem mozku se říká asociace. Znal jsem ženu, kterou nekonečným způsobem děsilo slovo „VRAK“. V zápalu vášně jsme se jednou líbali na hřbitovních vratech a ani jednomu z nás to vůbec nevadilo. Tedy, vztah se potom zanedlouho poměrně rychle ukončil.

    Jsou lásky a nenávisti, chcete-li libosti a odpory, které vznikají dlouhodobě, opakováním určitého obdobného stimulu, je to známé Pavlovovo podmiňování, podmíněný reflex. Jsou nicméně i situace, které vám v jediném krátkém okamžiku, „jedinou expozicí“, dokáží zhnusit, ale naopak i oblíbit nějaký předmět, situaci nebo událost. Myslím, že fetišismus s tím nemůže nesouviset. To zhnusení nebo oblíbení je tak intenzivní, že od té doby ve spojení s uvedeným podnětem nedokážete už cítit nic jiného, než právě určitou emoci. A nejde to zamaskovat a krotit. Zvlášť citliví jedinci, kteří intenzivně reagují na všechny podněty přicházející z okolí, jsou citliví a potenciálně zranitelní (odborníci říkají, že jsou tak predisponovaní už od narození) právě takovými situacemi. Někdy může v kontextu určité situace k takovému trvalému úrazu či fixaci v lidské (podobně je to ale i vyspělejších zvířat) psychice stačit i jediné nevhodně vyslovené slovo. A mnoho jiných takovému člověku vadit nemusí.

    Těžko s takovým člověkem vycházet pro někoho, kdo se celý den rýpe v hlíně. Nemám nic proti zahradníkům. Ale moje mamka je vášnivá zahradnice. A hlína ve mě, zvláště na talíři, neprobouzí ty nejlepší asociace.

    Tolerance je postavena na tom, že jeden máme rád to, a druhý zase ono. A co je nejpřekvapivější – obojí je správně. Ale jenom pro někoho. A to je někdy těžké pochopit.

    A ještě jednu radu na závěr. Nikdy neříkejte svojí sedmdesátileté matce, ani v návalu nejvyššího hněvu u nedělního oběda, že jste fetišisté na latex a PVC. Mohlo by se vám lehko stát, že se vám někde v hlavě spojí něco nepříjemného, a že by se vám po tom nemusel už nikdy postavit… 😀

    lenses

    (ilustrace stažena volně z netu)

    latex-cows-inflatable

Viewing 1 post (of 1 total)

You must be logged in to reply to this topic.